Rubrika: ZE ŽIVOTA

Těšíš se, že konečně vyrazíš do hor.
Na dovču.
Máš naplánované místa, která navštívíš.
Schladíš se v krásném jezeru.
Ubytuješ se v apartmánu s výhledem.
Občanku pro dítě máš zařízenou.
A pak ti tohle nadšení zkazí ti páni nahoře.
A budeš muset dovču zrušit.
A buď se naočkuješ a nebo nebudeš moct nic.🙃
Sbohem Tatry. #fuckcorona 

Tak jsme si rezervovali boží chatu v Jeseníkách, s božím ohništěm na večerní táboráky, popíjení vaječňáku a procházky v přírodě – to bude ten pravý relax a vypnutí!💚

Nekonečné čekání,
dlouhý stres a bolest,
smutek, co střídá radost,
pocit, že chceš umřít,
zároveň pocit, že chceš žít.
Už to chceš mít za sebou,
ale víš, že to ještě nekončí.

Říkáš, že příště kočka bude lepší,
nebo pes a nebo rybičky
a je to bez utrpení.

Ale…

Až je po všem,
únava je silná
a silnější než ty,
ale to, co přijde po tom,
je část tebe,
je nový začátek,
nová radost
nový život
a tvá nová priorita.

Jaro, jarní únava nebo deprese?

Když jsme někde zmínili, že Sofi po koupání položíme do postýlky, pohraje si a usne, tak nám bylo řečeno, že máme zlaté dítě.
Ale… Každé dítě je zlaté.
Poslední dobou ale pozoruji, že Sofi nechce usínat sama. Zkoušela jsem i fígl – sedla jsem si k postýlce na zem, pohladila nebo položila na ni ruku a čekala. Až jsem si byla jistá, že opravdu spí, o-p-a-t-r-n-ě jsem ruku oddělala a odešla. Začala plakat. A to pár dní několikrát po sobě.
Vzala jsem ji teda dnes do náruče, položila k nám do postele a lehla si vedle ní. Pohladila, objala a čekala.
Sofi usla, zase jsem o-p-a-t-r-n-ě odcházela a nic. Sofi spala dál.
Tohle si ale užívám, protože jednou přijde čas, kdy mě nebude potřebovat.
Tohle prožiju jen jednou,
tenhle okamžik,
plný lásky,
štěstí,
pochopení
a hlavně té lásky.