Když jsme někde zmínili, že Sofi po koupání položíme do postýlky, pohraje si a usne, tak nám bylo řečeno, že máme zlaté dítě.
Ale… Každé dítě je zlaté.
Poslední dobou ale pozoruji, že Sofi nechce usínat sama. Zkoušela jsem i fígl – sedla jsem si k postýlce na zem, pohladila nebo položila na ni ruku a čekala. Až jsem si byla jistá, že opravdu spí, o-p-a-t-r-n-ě jsem ruku oddělala a odešla. Začala plakat. A to pár dní několikrát po sobě.
Vzala jsem ji teda dnes do náruče, položila k nám do postele a lehla si vedle ní. Pohladila, objala a čekala.
Sofi usla, zase jsem o-p-a-t-r-n-ě odcházela a nic. Sofi spala dál.
Tohle si ale užívám, protože jednou přijde čas, kdy mě nebude potřebovat.
Tohle prožiju jen jednou,
tenhle okamžik,
plný lásky,
štěstí,
pochopení
a hlavně té lásky.