ZE ŽIVOTA

MĚSÍC ŽIVOTA

Zdá se mi, že ty hormony byly horší než v těhotenství.
Byly noci, co jsi plakala, přebalená, najezená.
Já nevyspaná a zoufalstvím brečela taky.
Byly taky ale i noci, kdy ty spíš, já bych tě měla uložit do postýlky a odpočinout si, místo toho, jsem tě měla v náručí a zase brečela.
Ne zoufalstvím, ale štěstím.

První měsíc jsme si na sebe pomalounku zvykaly. Zvykaly jsme si na to, že se teď od sebe na chvíli nehnem.
Díky koronavirové situaci byl muž doma první měsíc života s náma a taky mi dost pomohl. Byl opravdu má velká podpora a patří mu mé velké Dík. Naštěstí byl také u porodu. Myslím, že muž by u porodu své partnerky měl být (samozřejmě pokud nechce, nemůžeme ho nutit) a psychicky ji pomáhat. Přiznám se, že kdyby tam nebyl, asi bych to tak lehce nezvládla a taky díky němu jsem věděla, co dělat a jak správně dýchat.
Jaký byl porod?
Představovala jsem si to trochu jinak, protože některé maminy tvrdily, že jsou kontrakce bolestivé stejně jako silnější menstruace.
Pro mě teda ne.
U mě byl porod vyvolávaný, takže kontrakce nepřicházely postupně ale naráz.
Byla to fakt síla.
Vyvolávali mi to od rána od 8 hodin, bolesti se stupňovaly a pořádné byly až po prasknutí vody někdy kolem 6 hodiny večer. Mimochodem, tu mi taky praskali.
Malá se narodila o půl 8 s tím, že jsem byla fakt vyčerpaná a těšila jsem se, až se pořádně vyspím.
Ale omyl.
Od té noci jsem pořádně nespala.
Po příchodu domů jsem se cítila líp, protože přece jen – doma je doma.
Ze začátku jsem se bála usnout, dokonce mi to ani nešlo. Budila jsem se a malou stále kontrolovala.
Jestli nepláče.
Jestli dýchá.
Jestli ji není zima.
Jestli jí není horko.

A kdy jsem se pořádně vyspala? Snad až když uběhlo pár týdnů.
Šestinedělí uběhlo jako voda a už tu byla malá měsíc na světě.

CO JSEM MĚLA V TAŠCE DO PORODNICE?