ZE ŽIVOTA

DOVOLENÁ, NEDOVOLENÁ

,,Od doby, co jsem na mateřské nevím, kdy je co za den. Většinou jsem pár dnů pozadu. A takhle funguju.“

Už jsou to skoro tři měsíce, kdy už nejsme dva.
Jsme tři.
Jak já si říkala, že to bude pohoda.
Dám tě spát, uvařím si, uklidím si, probudíš se, pohrajeme si, opět třeba zase usneš a budeš spát dál.
Přitom je to úplně jinak, někdy dokonce mám chuť jen tak všeho nechat a vzdát a odejít.
Odejít někam daleko.
Většinou po dlouhém vykecávání a hraní si s tebou usneš, já mám možnost uklidit nebo cokoliv jiného, ale neudělám to.

Proč?
Protože odpočívám nebo se na tebe prostě jen tak koukám a říkám si, jaké já mám štěstí a jsem za tebe ohromně vděčná.
Když ty spíš, vypadáš tak nevinně, jsi klidná a máš to všechno na háku.
A každé ráno se těším až vstaneš a rozdáš své úsměvy, které mi dělají lepší den.

Nikdy jsem nebyla na miminka, nedělala ťu ňu ňu.
Nikdy jsem je nechovala, neuměla to a bála se.
Ale tohle?
Tohle je jiné.
Ty jsi moje.
Naše.

A taky máš nejúžasnějšího tátu, který když přijde z práce a i přes všechnu tu únavu, se nám plně věnuje.

A miluje tě.

Milujeme tě oba. 

Tvoje máma a táta.

Než nechat propadnout vzpomínky do věčné tmy externího disku,
raději fotky nalepím do albumu,
které když budu chtít, kdykoliv otevřu, aniž bych musela
zběsile překlikávat mezi fotkama na počítači.

Konečně už mám doma to album,
které objednávám dva měsíce.

17. 7. 2020